Umění si vybrat - ... in the next five years.

Měl jsem jakousi drobnou práci na druhém konci města a protože všechno předtím mi šlo jako na drátku, dorazil jsem do cíle asi o půl hoďky dřív. Popadnul jsem kufříček s nářadím a posadil se v parku na lavičku. Parčík byl skoro liduprázdný, jen na pískovišti bylo malé dítě s dědečkem. Dítěti bylo asi tak rok a půl, možná dva, děda nebyl taky dědkovskej. Koukal jsem jsem, jak se děcko přehrabuje v pískovišti, děda dohlíží. Najednou ale dítě vystřelilo kupředu a rozeběhlo se po trávě. Uběhlo sotva dva tři metry a natáhlo se až mu čepička odlétla. Kupodivu ale neplakalo, neřvalo, jen pozvedlo hlavu a koukalo, co se stalo. Její děda (čepičku to dítě mělo růžovou) rozvážným krokem došel ke vnučce, pomohl jí vstát, soustředěně jí očistil od trávy a zase jí vypustil. Jarně rozjařené dítě opět vystřelilo kupředu, zase zakoplo, zase se natáhlo a děda zase rozvážným krokem k ní došel, soustředěně nasadil čepičku a zase očistil. To se stalo ještě dvakrát. Pak si to dítě rozmyslelo a vrátilo se na pískoviště.

Oba jsem obdivoval. Dítě za to, že neječelo, když sebou prásklo na zem a dědu, že nevyšiloval. Ptal jsem se sám sebe, jestli je to tím, že to oba mají v genech.

A já si najednou uvědomil, že těch patnáct, dvacet minut, kdy jsem je sedě pozoroval, zaujalo natolik, že jsem z hlavy pustil všechny ostatní myšlenky, všechny boly a problémy, čas se zase zpomalil a měl jsem ho vlastně jen pro sebe a svoje úvahy. Vše ostatní se jakoby vykouřilo, odplulo, zmizelo. Totální odpočinek.