Rozbili mi článek - ... in the next five years.

Někdy mám s příběhy nebo slovní zásobou těch druhých problémy. Tedy ve smyslu pochopit psané nebo řečené natolik, že se musím pídit jinde, co chtělo být sděleno.

Jeden z případů, celkem nedávných, způsobil béčkový film o Stoleté válce mezi Anglií a Francií. Dost často se totiž stává, že se v podobných dílech používají historické postavy a vkládají se jim do úst slova nebo se umisťují do historických událostí a já je pak mám tak a tím způsobem vypálené do paměti. Jenže tentokrát a v tomto filmu se mi staly dvě věci. Jednak totiž sleduji Toulky českou minulostí, kde jsem zrovna u Karla IV., cože je ta doba stoleté války a zadruhé, hned po filmu jsem si na Wikipedii našel podrobnosti o Stoleté válce. A narazil jsem na rozpor.

Totiž v době Stoleté války papež Urban chtěl svolat další křížovou výpravu a sebral na to ne málo peněz. Jenže kdosi tyto prachy rozfofroval (buď anglický nebo španělský král) a z výpravy sešlo.

Naproti tomu v Toulkách se mimo jiné píše, že v té době (velmi vlivný) císař a král Karel IV. měl jiné záměry a snažil se tu výpravu bojkotovat.

No a teď babo raď. Co bylo objektivní příčinou nekonání křížové výpravy. A které autoritě (Wikipedia x Toulky) věřit? Sice chápu, že Wiki má jiný záběr činnosti než mají Toulky, ale objektivně se vztahují ke stejnému. (Pro jistotu jsem ještě zkontroloval etymologii přídavného jména "objektivní", abych se ujistil, že ho chápu přesně.) A tak mi došlo, že i když možná Wiki či Toulky z jejich titulu ty důvody nekonání výpravy popsaly objektivně, mně to nestačí a musím použít objektivitu svou, tak trochu nadřazenější (bo mám informace širší) a tím pádem jsem jejich objektivitu tak trošku "zesubjektizoval".

Tahle moje úchylka sborky/rozborky pramení vlastně ze snahy optimalizovat moje vztahy s okolím tak, aby se mu dostalo maxima možného - a tím došlo k jeho uspokojení a svým způsobem štěstí - a mne to nijak neomezovalo, nedehonestovalo.

Tohle všechno mi probíhalo v hlavě včera v lese na lavičce, kdy jsem seděl sám s tetou mezi stromy a v tichu (oba bratranci lítali po lese za houbami) a povídali si o životě, o rodině, o mně a o ní a mé mamince, jejích dětech, o mých dětech. Kupodivu ale teta tentokrát neotvírala kontroverzní témata a já ji za to odměnil tím, že jsem naslouchal jejím příběhům, podávané její objektivitou - snahu o objektivitu jsem tam opravdu cítil, zrovna tak, jako jsem tam cítil v její paměti vypálená stigmata, která nutila mou objektivitu se zakřivit a obloukem pokračovat dál v naslouchání.

Asi to byl lesní akt usmíření desetiletých bojů mezi mojí a její objektivitou - to jsem si uvědomil dnes ráno, když mi telefonovala a děkovala za neskutečně krásnou chvilku v jejím životě. No, bylo mi z toho smutno, za ní. A rozjitřilo to mou duši, protože už dlouhou dobu vedu vnitřní boj o to, co by mělo formovat můj postup, cestu v životě. Objektivita, které je zřejmě mnohotvárná, mnohostranná a ve své podstatě nedostatečná, nebo subjektivita, která je vlastně jedna jediná a celý život daná (v každém jednom z nás). Objektivita mne tlačí do liberalismu, na který dnes nahlížím jako na bezbřehé roztlemené rozevřené náruče bez podmínek, naproti subjektivita mne nutí jako jediné řešení vidět v darwinismu. Konec konců, darwinismus nás přivedl tam, kde jsme dnes. Jupí? Když už jsem zmiňoval Karla iV. - i ten si šel tvrdohlavě a subjektivně za svým a až na výjimky uspěl a udělal z Čech ve své době velmoc a respektovanou korunu. A byl později nazván Otcem vlasti. A to jen proto, že šel za svou vizí (a že hlavy padaly!) a z větší části dosáhl toho, čeho chtěl.

Každý máme v hlavě vypálená stigmata, která nás více či méně ovlivňují dodnes. A každý z nás si zvolil modus operandi, ve kterém jsme jakž takž schopní fungovat.

Jediné, co mne napadlo, co říct tetě na té lesní lavičce, jak reagovat na její šňůrku života bylo - tvoř si nové vzpomínky, snaž se dělat věci, co Ti dají radost a neboj se. Když jsme se pak zvedli a šli pomalu lesem k autu, přemýšlel jsem o sobě, co mně dělá radost.

Pozdě odpoledne u tety v bytě ve městě na mne padla děsná únava z vedra, které ten den nezvykle panovalo. Dali jsme si guláš, ve čtyřech probírali blbosti, dost se nasmáli a já fakt už koukal, kde tesař nechal díru. Když jsme se loučili, teta mne objímala a ptala se, co budu dělat o Vánocích a Silvestra. No v té chvíli jsem přesně věděl, co dělat nebudu.

Nemám potřebu naslouchat a osvobozovat ze stigmatů. A to mně tak rozradostnilo, to uvědoměni si, že se od objektivizmu přesouvám k subjektivizmu. Nechci, aby si mne lidi zahrnovali do jejich liberálních představ, nechci být kamarádem lidí, jejichž rozhled a zkušenosti se alespoň nerovnají mým (co bych z toho sakra měl). Najednou jsem si zase uvědomil, že hledám lidi, co jsou mi přínosem. Ve smyslu dosáhnou toho, co mi dělá radost. A pokud nedojdu úspěchu, padnu někde na cestě, je to "objektivní" důkaz, že vyhrál někdo lepší a že darwinismus funguje. Ergo padnu za vlast! :o))

Rozbili mi článek? Ano. Normálně bych dnes psal liberální oslavu na to, jaké skvělé roční období nadchází, jak bude kolem všude plno barev (krom zelené, no). Bylo to jediné téma, které mne napadlo pro udržení života tohohle webu, protože nic jiného k hlášení nemám, neměl jsem a ani neplánoval mít. Totální vyprázdnění mysli, naprostý nedostatek potřeby cokoliv sdělovat či někoho ponaučovat. A ejhle, jeden neplánovaný výlet do doby a prostředí, které mi není příjemné a kterému jsem se vždycky snažil vyhnout. Jo, bylo to bezprostřední ve smyslu "stejně nemám nic lepšího na práci, kluci nemaj auto, cha.loupku je třeba zazimovat - nechám si to přejít přes hlavu. Tedy krom darwinismu, milé děti, si zapamatujte ještě toto - bez akce není reakce.