Červen
Měsíc intenzívnější práce. Nějak se nám to tady rozproudilo a zjišťujeme, že "lítáme" v několika projektech najednou. Osobně jsem se začínal předbíhat a tím pádem jsem se dopouštěl i chyb. Jedno z ponaučení, které jsem si tento měsíc oprášil, patří mezi ty otřepané. Jestli chceš něco nechat udělat pořádně (myšleno podle svých představ), udělej to sám. Jiné otřepané, a sice, že kamarádi zůstali u Stalingradu a teď už mám jenom známé, mi vytanulo na mysli, když jsem prováděl kontroly provedené práce. Jakmile si totiž člověk pustí podřízené k tělu, tak ti získají pocit, že můžou leccos snadněji očůrat. A tak jsem zase jednou spadl do fáze, kdy říkám NE a nezdržuji se vysvětlováním.
Taky jsem se vrátil k tématu "Lepší vyzkoušet než studovat". Zakoupil jsem velký přenosný 120 Wattový solární panel. Je to takový tenký kufr, co se rozkládá, vystaví se slunečním paprskům a dle technických specifikací má dodávat až 7 Ampér proudu (ano, počtáři teď asi žasnou, ale podle výrobce 7,5 x13,6 = 120) . Ááááási! Nelenil jsem, vyrazil s panelem a jedním 61 Ah aku do terénu, vystavil slunci a - pouhé 3 Ampéry. No byl to prvotní test, teď, když byla ta vedra. Budu se tomu ještě věnovat - ale moje nastavení, že když něco není "Plug and play", tak je to divné, se nemění. Zanechalo to ve mně lehké podezření, že jsem nalétl.
Jiné naběhnutí na vidle mám v plánu příští týden. Objevil jsem "tichý" benzínový generátor střídavého proudu s výkonem kolem 800 Wattů. Koupím, otestuji a - pravděpodobně i vrátím. Uvidím.
Slunečnice, co mi rostly na parapetu na okně, napadly mšice nebo tomu podobná havěť. Než jsem stačil slunečnice ošetřit, vzaly jim ty mrchy "mízu" a začly chřadnout (slunečnice). Je to škod, všichni z ulice je obdivovali, byly krááásně žluté a svítily do okolí. Musel jsem je odřezat a vyhodit. Nicméně pár semínek jsem zachránil a zkusím je nechat ještě vyklíčit. Taky jsem po cestě sebral odkvetlé paličky vlčího máku. Tak ty zkusím také.
V pondělí na svátek jedu na výlet do Jiříkova. Pravda, jedu tam i pracovně, i když je volno, ale udělám si zase jednou firmou placený výlet. A co víc, příští týden jsem ve firmě úplně sám, všichni jsou už v "meksiku" :o). Počasí se umoudřilo, nejsou taková vedra. Minule jsme tu měli 40 stupňů a já na parapetu dokonce 60 - je na západ.
Červenec je fajn, myslím, že se plno problémů vyřeší. Tak do něj, do léta a do života!
A month of half-finished things.
That's progress, she wrote.
Květen
Měsíc práce. Začal jsem dělat od sedmi a vstávám kolem půl šesté. A končím někdy ve tři, někdy i v půl páté. Zkraje jsem si myslel, že to je jen přechodně,ale trvalo to celý měsíc a za následek to má jen a pouze to, že chodím brzo spát. Vlastně pouhý jeden benefit toho počínání.
Věnuji se šířeji AI a nestačím se divit, kde všude může mít nasazení. Zkouším a bádám a při tom mi dochází, že umělá inteligence bude zřejmě podobná průmyslové revoluci z 18 a 19. století. Mám pocit, že obrátí svět naruby, že se zase najdou lidé, kteří budou chtít kladivy rozmlátit stroje, že plno nepružných duší skončí kdesi na okraji lidstva, že se věci přestanou dělat a začnou se dělat jiné, do dnešní doby nemyslitelné. Ai budí emoce, budí vztek, budí nadšení, ale zatím se jí nebojíme. Ne snad proto, že bychom byli nebojsy. Mám obavy, že je to z nevědomosti.
Stále bádám nad tím, jestli jsme si schopni uvědomit tu šíři a mnohovrstevnatost, kterou působíme na okolí dík našim manýrům. A stále bádám, jestli naše manýry jsou jen manýry, nebo jsou vypálením do duše. Nebo prostě jenom stárnu a všímám si věcí, které jiní nechávají stranou. Stále s tímhle bojuji se svými známými a bližními, když je potkávám a zapředu s nimi hovory. Jako by ty hovory nebyly o sdílení názorů, jen jejich deklamace. Bez čekání na reakci.
Udělal jsem si radost. Jednak jsem si koupil minizesilovač k PC a pak z Číny barevnou hudbu. Ta se mi sice líbí, ale pořád to není to, co od svých sedmnácti let hledám. Sice vím, jak na to, i línej bych nebyl, ale jsem v tomhle oboru (fourierova analýza kmitočtů) naprostá nula. A tak jsem to prostě obešel čínským výrobkem, který má sice asi dvěstě přednastavení blikání a reakcí na hudbu, zasahovat se ale do toho moc nedá. Jsem opět potupen a to vlastní silou. Jako vždycky.
A ještě jedna věc se mnou cloumá. Vypěstoval jsem si na okně asi šest vysokých slunečnic, jednu polní kytku, kterou nedokážu zatím identifikovat a rozhodl se, že nejpozději příští rok si na okně vypěstuji vlčí mák a modrou čekanku.
A month of flowers
and musical colors
Duben
Tenhle měsíc bych nazval měsícem hardware.
Investoval jsem do auta a ještě nějaké opravy a úpravy a výměny mne čekají. Jenže zrovna tuhle činnost kolem auta už neprožívám tak, jak dřív. Stala se z toho nutnost, Hobby to už není dávno.
Ale kvůli PC nehodě zkraje roku, kdy mi zpuchřely dráty na chladiči procesoru a ty vyzkratovaly napájení, jsem byl jenom na noťasu. A noťas jaksi nemusím. Učinil jsem rázné rozhodnutí, že starý PC (12 let) oželím, počkám a koupím něco o 12 generací novějšího.
Pak jsem ale objevil obchod s repasovanými PC za opravdu neskutečně nízké ceny. Koupil jsem tedy jeden zánovní za pár šupů a postavil si server na IP kamery. Hned nato jsem koupil podobný stolní, abych nemusel na tom noťasu. Musím říct, že to ale bylo - i oproti starému PC - spíš pokoření.
A tak jsem si sestavil ve virtuálním obchodě svůj dream PC (dream s ohledem na budget). A nakonec ho i koupil. Jsem hardwarově ukojen.
V práci máme děsnej fofr a BB na mne přesunul část zodpovědností (tak nějak pomalu a plíživě, stylem pomalu vařené žáby), takže chodívávám domů ne ve tři, většinou kolem čtvrté nebo páté a to nastupuji leckdy v šest. Teď hledám já plíživou metodu, jak z toho vycouvat. Přestal jsem se bránit a přijal některé manýry kolegů. Radost z toho nemám, ale mám víc peněz. Je to hnus.
Moje největší závada na mysli je kouření. Už si s tím lezu na nervy, sípu, nedodejchám a neustále se přesvědčuji v hlavě. Pak ale přijde chvilka odpočinku, nebo nějakej mind stress a je to. Navíc, objevil jsem pražírnu kávy, kde se dá kvalitní káva pořídit daleko levněji, než jak tomu je jinde. Tak mám dvě neřesti. Tuhle jsem si dokoupil čajíčky, ale když stojím v kuchyni u linky, kde vedle sebe stojí varná konvice a kávovar - většinou používám varnou konvici k dolévání vody do kávovaru, děs.
Dnes je ve městě opravdu první letní den, má být až kolem 28° a tak je jasný, že teplo je tady a sním i volné dny. Moje úpravy auta nejsou jen tak z nutnosti.
Poprvé jsem seřval kolegy na plnou ústa, jednomu jsem pohrozil, že ho vyhodím a dám na blacklist. Překvapil jsem se a po dobré úvaze posléze jsem si řekl, že jsem byl v právu. Což mne oslím můstkem přivádí k mé jedné bolestivé záležitosti. Moje věrná duše a přítelkyně mne vymetla ze svého života s takovou rychlostí a grácií, že jsem ji za to musel ještě pochválit. Ale upřímně dodnes nevím, co bylo tím pravým důvodem. Jestli já, nebo ona sama. To se asi nedovím. Ledaže bych tam o svátcích dojel a přeptal se naživo. :o))
Ne, tak ponižovat nás oba nebudu.
Asi budu mít nové služební vozidlo a vůbec z toho nemám radost. Skoro šest metrů dlouhé, nepoškrábané a neobouchané. Chjo. A navíc, musím sehnat novou koupelnovou kachničku, natáhnout kabely na střechu, aby svítila. Jako to mám teď.
Květen uběhne jako nic, jsou svátky a volna.
A hardware-satisfied month
with some uncertainties.
Březen
Za kamna vlezem, se říká. No, já spíš zpoza těch kamen vykouk, myslím pracovně a už zase lítám po lidech, stavbách, střechách a pořád tady fučí studený vítr a je mi zima.
Pracovně jsme se tedy rozjeli a otevřeli hned několik projektů, chybí nám lidi, kteří by chtěli pracovat tak, jak my si představujeme (a nemyslím hodně a zadarmo - v tomhle je naše firma víc než férová). Mimochodem, neustále mne udivuje, jakou (ne)míru rozlišovací schopnosti lidé mívají. Zedník obkladač, který dokáže vystřihnou pravoúhlou dlažbu nebo obklady v místnosti, která je de facto šišoid, si po té, co místnost vymaloval nevšimne, že má na zdech šmouhy. Pravidelně a vždycky to právě s ním řeším. Už roky. Nejhorší na tom je, že ani u sebe doma není schopen podobné drobnosti vidět. Halt zedník. Na druhou stranu zase máme kolegu všech schopností, kterého uvedeme do starého bytu a se slovy"pico bello na klíč" ho opustíme. On se pak hlásí jen o materiál a když je hotovo - byt jak kytka. Takže to jde. Lidé mne neustále překvapují.
Lidé mne i otravují. Jako jeden můj kolega taxikář, co nám sem tam prodává svoje ruce na špinavou práci, jako je vyklízení sklepů nebo nošení težkých břemen. (Ten s tím Barrandem, co si myslel, že je to něco jako Dlabačov). Tak ten, díky tomu, co mu občas vyprávím a díky tomu, že jsem starší a díky tomu, že mu do očí neříkám, že je hlupák, se mne občas fakt na něco zeptá. Na něco, co vidí a nerozumí tomu. Už jen ten posun, že si uvědomí, že něčemu nerozumí a ten skok k tomu se zeptat - to mne mile překvapuje, zejména proto, že si myslím, že je to moje zásluha. :o) A lidem nerozumím. Že třeba nerozumím politikům nebo sousedům, to mi neva, to chápu, jsou blázni. Ale že nerozumím lidem, o kterých jsem si myslel, že jim sem tam rozumím, to mne děsí.
A ač je venku teď pod mrakem a je několik dní opravdu chladno, všechno venku pučí a kvete a já jsem z toho zase hin. Jako každý rok. Všude kolem zlatý déšť, ze země lezou narcisky a někdy dokonce lupeny tulipánů. Ještě pár dní a bude to fakt vodvaz. Moje přesazené kytičky, zdá se, se chytly. A dokonce, jestli jsem nepopletl květináčky, se mi klube na svět len, který jsem zkusmo vysadil. No buď je to len, nebo ječmen, ale protože to má už náznak lístků, bude to ten len. No a slunečnice jedou jak o život a i květináček s trávou už jsem jednou zastřihl.
Zjistil jsem včera při sprše, že jsem nějak zloustnul, mám břicho. Kdysi zamlada jsme v hospodě dělali závody ohebnosti. To jsme si stoupli na židli a předklonili se. Kdo prsty dosáhl pod sedátko, změřilo se, kolik cm a vyhrál ten, co měl víc cm. Tak jsem to zkusil teď taky a vyšlo mi asi mínus 20 :o)). I záda mám neohebná - myslím do stran a vůbec jsem zatuhlej. Což mne udivuje, protože v práci fakt lítám sem tam, občas i něco nosím a večer bývam na kaši. Halt mi už není 59 :o)).
K velikonocům mi byla udělána radost. Tuhle mi totiž shořel můj PC/moje přes deset let stará i7 pýcha. Tak mi došlo, že budu potřebovat nový. A tak jsem se ponořil do studia, co se tak dneska všechno vyrábí a prodává a jak se s tím narábá... no pochopil jsem, že v tomle oboru jsem notně "na vnějším okraji mísy". Tak jsem se zas učil a nabíral znalosti a výsledkem bylo cosi, PC sestava, která byla cenově "úplně mimo mísu". Ale že jsem mistr kompromisu, že?, řešení jsem našel. Sestoupil jsem dva kroky níže a ejhle, něco přijatelného bylo na světě. Ale stále mimo můj budget. A v tom zaskočil můj BB, koukl mi přes rameno a řekl - hm, tohle koupíme na firmu, abys měl doma konečně PC (a mohl doma pracovat pro firmu - jasně, žejo) ..a bylo. Tak si přes velikonoce budu hrát. Jupí.
Až se oteplí, čeká mne jinej disater. Úklid auta. Bože jak je to auto rozvrtaný, zabordelený a nehezký. Tentokrát to bude zgruntu. Vytahám všechny nepotřebný krámy, vyčistím potahy, vypucuju okna a namontuji nové roletky do oken. Namontuju palubní kameru, u které se mi loni v lédě kvůli vedru rozpadla přísavka. Možná namontuji i druhou. A taky přidám nová svítíčka. Vlastně, na to se taky už těším.
Ale asi největší údálostí v mém bytí je konzolidace vztahu s mým starším synem. Našel si ke mně cestu. Vlastně my oba. Hojně si teď sdělujeme osobní věci, stále tedy přes síť, ale už to je pokrok. Je už sice trošku poblblý cizinou, má komické obraty, ALE - češtinu válí gramaticky dobře, když přihlédnu k tomu, že nemá možnosti ji používat. Na to jsem za něj pyšnej. A má po roce práci a má z toho evidentně úlevu. Radost možná dojde.
almost satisfied month
with unfulfilled desires
Únor
mi do života přinesl hned několik pěkných událostí. Jednak to byla dlouho odsouvaná oprava vozu, ke které se posléze přidalo několik dalších závad, takže nakonec výsledná částka mi podsekla nožky. K tomu ještě odečet vody, stočného a energií...prostě I love february.
A zase je tu ten čas předjaří, kdy se cítívávám radostněji, rozletněji, nadšeněji. Jen po těch zkušenostech z dřívějška jsem ponaučenější
a tak ty křidélka roztahuji pomaleji, obezřetněji a ne bezhlavě.
Taky mi došlo, že mi dlouho trvá, než mi něco dojde. Je to doběh té lednové úvahy o tom, kam patřím, s kým se stýkám, s kým komunikuji.
Zkrátka - poslal jsem v práci pár lidí na jejich místo (když jsem zařval: na místo!) a ono to to s jistou dávkou asertivity, sebejistoty a pohrdáním funguje.
Naučil jsem se nové slovo. Helikální. Zní to cimrmanovsky, je to však z oboru stavebnictví a vskutku,
když se člověk do toho ponoří a zastuduje, je to cimrmanovský manýr. Jde totiž o to, že když je ve zdi prasklina,
existuje technika sešívání zdi (velmi podobné kancelářské sešívačce). A protože ta spona, ten drát, ta kramle, která drží oba konce zdi,
je z drátu, který je kroucený, je ve tvaru šroubovice (eng. helical), tak je to prostě helikální.
A tak sedí dva inženýři v kanclu, řeší prasklinu ve zdi a jeden říká: pane kolego inženýre, tady musíme nasadit techniku helikálního sešívání.
Když jsem o tom slyšel poprvé, napadlo mne ještě slovo superextraunikátní.
Prostě slovíčko, které má nám neznalým ukázat, jak důležitá je vysoká škola.
Taky jsem vstoupil do seniorského věku.
Jediný rozdíl mezi tím předseniorským je ve slovníku, ve slovní zásobě.
Slova typu "někdy" se už začínají nahrazovat slovy"kdy přesně teda?".
month of payments
Leden
Vlastně jsem si k tomu, čím jsem se tento měsíc zabýval, nemohl přát lepší počasí. Minimum sluníčka, většinou pod mrakem, sem tam inverze a mlhy.
Ponořil jsem se víc do práce, myslím do toho, co mne živí. Přibral jsem si ještě dva projekty navíc a trávil čas koordinacemi, popojížďkami po městě, přemlouváním zaměstnanců a zákazníků. Že to ve firmě drnčí bylo poznat i podle toho, že jsme se s BB potkávali v kanceláři jen za tmy, jen ráno a pak až pozdě odpoledne. Změnil jsem i svůj přístup k těm všem kolem mne v práci. Dobývám si tak zpět pozice, autoritu a respekt. Což má dopad na pracovní konzultace, neboť na otázky "proč" už nemusím podávat sáhodlouhé vysvětlovaní, stačí jen odpovídat: "protože jsem to řekl". Ano, vrátil jsem se opět k osvědčenému principu "cukru a biče". Funguje to nejoptimálněji, i když mne to mrzí.
V souvislosti s prací mi došlo, co je jedna z věcí, co mne baví. Nenaplňuje, ale baví. Cestovat z A do B. Pravda, sice ještě nevím, co je to za podivnej nátisk, ale spíš než cíl mne zajímá ta cesta. A zárověň se o to A nebo B moc neotírat. Dát si tam kafe a zase hurá do C. I když už na to asi fyzicky nemám, umím si představit cestu kolem světa. Autem, samozřejmě. Se spalovacím motorem, jak jinak.
Setkal jsem se s člověkem z mého minulého života. Bylo to podivné a objevné. Hned zkraje jsem se choval neurvale a kriticky, což mne pak nemrzelo. Strávil jsem s ním jeden, dva dny a pak, když jsem o tom přemýšlel, že, i když té duši pomohlo, že se nestýkáme, nepomohlo jí to natolik, aby se ta duše posunula. Jsem rád, za nás oba, že spolu netrávíme čas. I přes možné benefity by to byl stejně disaster.
V tom ponurém měsíci jsem i mimoděk zkoumal, jak lidé působí na mne. Nejprve mne vyděsilo, že všechny, kolem mé bubliny kolemjdoucí, podezřívám z toho, že všechno, co mi říkají, co mi sdělují a dávají najevo, není věcné, ale jejich podprahovým vědomím nebo mou přítomnosti zmanipulované. No nakonec mi došlo, že je to vlastně přirozené, že tak jako tak si každý a kdekoliv je to možné přihřívá svou polívčičku. Což mne utvrdilo v mé snaze (bože, proč jsem s tím kdysi přestal?) nepouštět si nikoho k tělu.
Taky jsem po letech konverzoval se svým starším synem a bylo to také objevné a nevím ještě, jestli i osvěžující. Ačkoliv to byla konverza jen přes WA, vycítil jsem, že ne všechno běží tak, jak jsem si myslel, ne tak, jak si myslel on, že by mělo. Přemyšlím, že se zase trochu zapojím do jeho - vlastně nevím čeho, ale mám pocit, že bych měl.
Zažil jsem něco, o čem nevím, co si myslet. Poslal jsem jedny naše firemní ruce (dělníka bez jakékoliv kvalifikace) vyčistit balkon od holubích exkrementů. Ta práce vznikla jaksi mimochodem, jako přání jednoho obyvatele domu, kde jsme jako firma dělali úplně něco jiného. Jen se prostě zeptali a já na to, za patřičnou platbu bokem, kývl. Poslal jsem tam tedy ty ruce a pak inkasoval sumu, která představovala víc, než denní mzdu rukou. Ty dostaly standard, bo se tam stejně jen tak poflakovaly. Chvíli jsem přemýšlel, že bych se podělil, ale pak jsem si uvědomil, kdo jsem já a kdo jsou ony. Zní to dost naivně, co tu píšu, protože se to takhle dělá všuce...Ty makáš, já inkasuju. A nepodělil se.
A kupodivu mi to cvrnklo do nosu:
month of definitions
↑ Start ↑
2026
Znovu a lépe, bych prosil.