Únor
mi do života přinesl hned několik pěkných událostí. Jednak to byla dlouho odsouvaná oprava vozu, ke které se posléze přidalo několik dalších závad, takže nakonec výsledná částka mi podsekla nožky. K tomu ještě odečet vody, stočného a energií...prostě I love february.
A zase je tu ten čas předjaří, kdy se cítívávám radostněji, rozletněji, nadšeněji. Jen po těch zkušenostech z dřívějška jsem ponaučenější
a tak ty křidélka roztahuji pomaleji, obezřetněji a ne bezhlavě.
Taky mi došlo, že mi dlouho trvá, než mi něco dojde. Je to doběh té lednové úvahy o tom, kam patřím, s kým se stýkám, s kým komunikuji.
Zkrátka - poslal jsem v práci pár lidí na jejich místo (když jsem zařval: na místo!) a ono to to s jistou dávkou asertivity, sebejistoty a pohrdáním funguje.
Naučil jsem se nové slovo. Helikální. Zní to cimrmanovsky, je to však z oboru stavebnictví a vskutku,
když se člověk do toho ponoří a zastuduje, je to cimrmanovský manýr. Jde totiž o to, že když je ve zdi prasklina,
existuje technika sešívání zdi (velmi podobné kancelářské sešívačce). A protože ta spona, ten drát, ta kramle, která drží oba konce zdi,
je z drátu, který je kroucený, je ve tvaru šroubovice (eng. helical), tak je to prostě helikální.
A tak sedí dva inženýři v kanclu, řeší prasklinu ve zdi a jeden říká: pane kolego inženýre, tady musíme nasadit techniku helikálního sešívání.
Když jsem o tom slyšel poprvé, napadlo mne ještě slovo superextraunikátní.
Prostě slovíčko, které má nám neznalým ukázat, jak důležitá je vysoká škola.
Taky jsem vstoupil do seniorského věku.
Jediný rozdíl mezi tím předseniorským je ve slovníku, ve slovní zásobě.
Slova typu "někdy" se už začínají nahrazovat slovy"kdy přesně teda?".
month of payments
Leden
Vlastně jsem si k tomu, čím jsem se tento měsíc zabýval, nemohl přát lepší počasí. Minimum sluníčka, většinou pod mrakem, sem tam inverze a mlhy.
Ponořil jsem se víc do práce, myslím do toho, co mne živí. Přibral jsem si ještě dva projekty navíc a trávil čas koordinacemi, popojížďkami po městě, přemlouváním zaměstnanců a zákazníků. Že to ve firmě drnčí bylo poznat i podle toho, že jsme se s BB potkávali v kanceláři jen za tmy, jen ráno a pak až pozdě odpoledne. Změnil jsem i svůj přístup k těm všem kolem mne v práci. Dobývám si tak zpět pozice, autoritu a respekt. Což má dopad na pracovní konzultace, neboť na otázky "proč" už nemusím podávat sáhodlouhé vysvětlovaní, stačí jen odpovídat: "protože jsem to řekl". Ano, vrátil jsem se opět k osvědčenému principu "cukru a biče". Funguje to nejoptimálněji, i když mne to mrzí.
V souvislosti s prací mi došlo, co je jedna z věcí, co mne baví. Nenaplňuje, ale baví. Cestovat z A do B. Pravda, sice ještě nevím, co je to za podivnej nátisk, ale spíš než cíl mne zajímá ta cesta. A zárověň se o to A nebo B moc neotírat. Dát si tam kafe a zase hurá do C. I když už na to asi fyzicky nemám, umím si představit cestu kolem světa. Autem, samozřejmě. Se spalovacím motorem, jak jinak.
Setkal jsem se s člověkem z mého minulého života. Bylo to podivné a objevné. Hned zkraje jsem se choval neurvale a kriticky, což mne pak nemrzelo. Strávil jsem s ním jeden, dva dny a pak, když jsem o tom přemýšlel, že, i když té duši pomohlo, že se nestýkáme, nepomohlo jí to natolik, aby se ta duše posunula. Jsem rád, za nás oba, že spolu netrávíme čas. I přes možné benefity by to byl stejně disaster.
V tom ponurém měsíci jsem i mimoděk zkoumal, jak lidé působí na mne. Nejprve mne vyděsilo, že všechny, kolem mé bubliny kolemjdoucí, podezřívám z toho, že všechno, co mi říkají, co mi sdělují a dávají najevo, není věcné, ale jejich podprahovým vědomím nebo mou přítomnosti zmanipulované. No nakonec mi došlo, že je to vlastně přirozené, že tak jako tak si každý a kdekoliv je to možné přihřívá svou polívčičku. Což mne utvrdilo v mé snaze (bože, proč jsem s tím kdysi přestal?) nepouštět si nikoho k tělu.
Taky jsem po letech konverzoval se svým starším synem a bylo to také objevné a nevím ještě, jestli i osvěžující. Ačkoliv to byla konverza jen přes WA, vycítil jsem, že ne všechno běží tak, jak jsem si myslel, ne tak, jak si myslel on, že by mělo. Přemyšlím, že se zase trochu zapojím do jeho - vlastně nevím čeho, ale mám pocit, že bych měl.
Zažil jsem něco, o čem nevím, co si myslet. Poslal jsem jedny naše firemní ruce (dělníka bez jakékoliv kvalifikace) vyčistit balkon od holubích exkrementů. Ta práce vznikla jaksi mimochodem, jako přání jednoho obyvatele domu, kde jsme jako firma dělali úplně něco jiného. Jen se prostě zeptali a já na to, za patřičnou platbu bokem, kývl. Poslal jsem tam tedy ty ruce a pak inkasoval sumu, která představovala víc, než denní mzdu rukou. Ty dostaly standard, bo se tam stejně jen tak poflakovaly. Chvíli jsem přemýšlel, že bych se podělil, ale pak jsem si uvědomil, kdo jsem já a kdo jsou ony. Zní to dost naivně, co tu píšu, protože se to takhle dělá všuce...Ty makáš, já inkasuju. A nepodělil se.
A kupodivu mi to cvrnklo do nosu:
month of definitions
↑ Start ↑
2026
Znovu a lépe, bych prosil.