Lidé, nejen cz
15.12.2025
Už od léta, možná jara, se ve mne rozlévá pocit nejasnosti. Totiž, mám pocit, že nemám kolem sebe lidi. A nemyslím tím to, že žiju sám, doma sám jsem rád. Ale venku, když vystrčím nos do prostoru, kde se pohybují i jiní, mám pocit, že se míjím s lidmi. Je to ten pocit, že když člověk má trochu víc času, zrovna ho nic nehoní, tak nemá šanci si s někým sednout a povídat si nějak spřízněně. Ano, mám kolem sebe hafo lidí, kolem, nad sebou i pod sebou. Ale s nikým si nemohu promluvit otevřeně, bez skrupulí a obav. Totiž s každým, s kým zapředu hovor o čemkoliv cítím, přímo to z těch lidí prýští, že mají jiný, někdy naprosto jiný, světonázor. Neříkám, že těm lidem nerozumím, neříkám, že je považuji za "divné", bane, to vůbec. Vím, že každý máme nějaký kus života za sebou, nějaké zkušenosti a ty nás tvarují a už více méně z pohodlnosti věkem u těch "zkušeností" zůstáváme. Mustry zkrátka. Je škoda, že když jsme mladí, plni ideálů, že u nich nezůstáváme i později.
Když se porovnávám (a to mne zděsilo, co teď napíšu) a zkouším zjistit, v čem já vidím rozdíl mezi mnou a ostatními, dost často mne napadá, že také často dělám věci stejné a stejným způsobem. Jen s jedním rozdílem. Neočekávám, že to dopadne jinak.
Chybí mi lidé, chybí mi si povídat a zjišťovat při tom povídání něco jiného, ve smyslu nového a zajímavého a podnětného. Jsem málo mezi lidmi. Mezi lidmi, které neznám. Je sice dobré být doma a mezi svými. Člověk má pocit jistoty a bezpečí a pokud i doma má bol a potíže, které si musí sám vyřešit, může si doma postavit nějaký ten bunkr ( i kdyby to měla být jen deka) a tam se cítit bezpečněji bezpečně.
Ale pro život je třeba vystrkovat nos, čelit neznámému a zjišťovat svoje hranice, práh snesitelného a snažit se jej posouvat. Pro život alespoň trochu naplněný. Život naplněný sám sobě, ne jen okolí.
Už jsem o tom psal. Četl jsem jakýsi příběh ze Súdánu a byla tam kresba mladé Súdánky zahalené v burce, na rameni velikou nádobu formy amfory a u toho byl popis, že tahle mladá dívka každý den musí několik kilometrů pro vodu. Ten obrázek a popisek se mi natolik vryl do paměti, že kdykoliv, kdy mám nějaké problémy nebo potíže, vzpomenu si na ní a děkuji, že mohu žít tak, jak žiji.
No tohle je přesně moje hranice, můj práh, jsem si uvědomil. De facto moje jakási omluvenka nedělat nic navíc, protože nemusím denně několik kilometrů pro vodu. Tohle sebeupokojení a to, že věci dělám stejně a nejsem překvapen, že se to podělá, to bude přesně to, co mne od léta, možná už od jara, znervózňuje.
Stejně tak mne znervózňuje moje podvědomná samopredikce všeho. Jsem tak tak zahlcen pocitem vědomí toho, co se kolem mne děje a jak to asi dopadne, že mne to zbavuje sil dělat něco, aby to tak nedopadlo. Doslova se cítím být bezmocný, s pocitem, že ať udělám cokoliv chytrého, sofistikovaného, stejně se někde objeví nějaká neznámá zatvrzelost mysli kohosi kolem, co všechno zhatí. A tak se často nacházím v kličkách a smycích mého pohybu světem, což mne unavuje a vysiluje, bo nebaví. Co hůř, někdy dokonce couvám.
Ano, jsem nespokojený a naštěstí dalek toho dávat vinu světu a nebo lidem kolem. Vím, že každý strůjce svého štěstí. Jen ještě jeden drobný problém musím vyřešit.
Co je to (mé) štěstí?