Srpen
Tak trochu přelomová doba. Přinejmenším v tom, že jsem se jednoho podvečera rozhodl, že ne všechno musí být dokonalé, ne všechno se musí pilovat do vytříbené kvality a funkčnosti. Zkrátka jsem začal uzavírat některé projekty, v kterých, popravdě řečeno, jsem se nevrtal jen pro jejich funkcionalitu, ale také proto, že mne to bavilo, že se něco učím. Takže bodka. Před týdnem jsem uzavřel studium pc sítí, tunelování provozu na vzdálený server, různými proxy a jinými, do té doby pro mne neznámými pojmy.
Tak jsem dokončil kamerový okruh u nás na domě a segmentaci sítě na zóny. V té souvislosti jsem zabrousil k jinému providerovi hostingu a nestačil se divit. To proto, že svoje projekty od dob devadesátek hostuji pořád u stejné firmy, které jsem věrný vlastně 30 let. Věrný proto, že se jednou majitel firmy zmínil, že jsem historicky jeden z jejich prvních zákazníků. To mi stouplo do hlavy a bůhví proč i řeklo, že je o mne dobře postaráno.
Teď, když jsem vyzkoušel novou firmu mi dochází, že jednak se nikdo o nikoho nepostará (ve smyslu technických znalostí), že každý se má starat sám o sebe. A zadruhé - došlo mi, jak můj původní provider hostingu je buď děsně zastaralý, nebo jde jiným směrem, než bych potřeboval (a proto moje dotazy na helpdesk bývají marné). No zkrátka mne to zase dostalo do situace, kdy jsem začal přemýšlet (a i jednat) v širších souvislostech.
Resumé - během 14 dní jsem silou dotáhl do konce dva projekty, které mi už delší dobu braly moje odpoledna a podvečery.
V práci jsem se vyděsil svou proměnou, které jsem si všiml už i já sám. Jsem daleko otevřenější v názorech a tomu chci v budoucnu zamezit. Nenese to kýžené a zamýšlené ovoce. Lépe řečeno, můj projev nebývá z taktického hlediska výhodný.
Dostal jsem do správy jeden dům v Praze. Nese název "Dům u Páva" a já dodnes nevím, jestli to velké P ve slově Páv je dobře. Zatím jsem nikde nedohledal nějaké informace, které by mi napomohly. Naproti tomu dům ve Vlašské ulici, kde také působíme, má historii bohatou a sklepní prostory snad z 16. století. Je to úžasný pocit, když procházím uličkou, kterou chodili naši předci před, řekněme, pěti sty lety.
Také jsem byl v té souvislosti v lékárně v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Za pultem byla jeptiška (zřejmě tedy boromejka) a diskutovala se mnou o barvivosti manganistanu draselného a jodové tinktury. Člověka tyhle chvilky posunou, když pak čte nebo poslouchá román, ve kterém například boromejky mají svou roli.
A nemohu zapomenou nesnesitelná městská vedra. To bylo, vážení přátelé, fakt maso. Co mne vyděsilo, že mi to nevadilo a já se ptám...stal jsem se tak odolným, nebo můj tělesný varovný systém jde do háje a já jednou zůstanu někde a bez varování ležet jak seschlá, sežvejkaná vložka do bot. Proto teď častěji a povinně piju vodu. I když se mi nechce - až když ji dopiji zjistím, že se mi chtělo. Masakr.
Vyhlásil jsem tichý boj sousedním domům v ulici. Neustále totiž sypou svůj odpad do naší popelnice. Zkusil jsem je vychovávat domluvami. Ne nepomáhá to. Vtip je v tom, že kolem naší popelnice vede cestička na tramvajovou zastávku a jejich popelnice jsou na druhé straně vnitrobloku. takže vzít ráno odpad a jen tak btw jej odhodit cestou na tramvaj u nás - easy. Proto jsem založil lehce militantní web zizkaberg.cz
Následující čas teď musím věnovat dvěma věcem. Jednak jsem zanedbával auto - tam mne čekají výdaje. A potom zanedbaný gruntovnější úklid domácnosti. Třeba okna - ty jsem nemyl od jara. Děs. Taky musím probrat (znova!) věci, co mám doma a povyhazovat. Chybí mi tady prostor a volnost.
Měsíc, kterému se to moc nepodařilo.
Nenaplnil mne ani únavou, ani letargií a už vůbec ne nostalgií.
Každé ráno totiž mohu začít znova.
Červenec
Měsíc intenzívnějšího studia*. Propadl jsem totiž síťování, ve smyslu výpočetní techniky. Začalo to tím, že mi kdosi převzall kontrolu nad jedním PC, co obsluhoval veřejné IP. Pravda, zabezpečení nebylo top, jen co jsem dal ze zkušenosti. Toho převzetí jsem si všiml jednou večer, kdy PC nezvykle hučel. Jel na plný výkon a na mé úkoly neměl moc času (strojového). Když jsem zkontroloval služby, co zrovna běžely - ejhle, někdo využíval můj PC k těžbě digitální měny, nebo přinejmenším tomu podobnému. Ponořil jsem se do studia a vyústilo to koupí nového routeru a smart switche. Router má poetické jméno. Omada. A všechno dělám znovu, jak soft, tak hardware.
*To studium mi už začíná vadit, jako bych chtěl najednou umět a rozumět všemu, co mi přijde do cesty. Jen rešerše na nový router mi trvaly 10 dní. Ne, už budu fakt brzdit.
Být normální, lidský, skrývá v sobě nebezpečí. Starám se tu - tedy příležitostně - o jednu osmdesátiletou sousedku, bývalou kamarádku mé maminky. Občas k ní zajdu, něco opravím, něco pošteluji a hlavně si povídáme. Překvapuje mě, jak jí to těchhle letech ještě myslí. Koupila si nedávno smartfouna - měla jen tlačítkový - a když jsem ji vysvětlil základy, za pár dní to už zvládala a po dalších dvou dnech po mně chtěla nainstalovat WhatsApp (kde se to dozvěděla, he?) nebo na PC nastavit na plochu maily tak, aby nemusela hledat (špatně vidí). Ovšem pro ní nejdůležitější je asi to, jak a o čem si s ní povídám. Vůbec neberu ohled na to, kolik jí je a bavím se s ní jako se mnou rovnou a říkám jí "děvče", což jí děsně lichotí. A kdykoliv se domluvíme, že k ní zaskočím, najdu potom na stole hřebeny, zrcátko, rtěnky a tak podobně - prostě baba. Ona je vděčná a já rád, že může mít i normální dny, kdy si nemusí jen stěžovat na nemoce, doktory a drahotu.
Nebezpečné je ovšem to, že kdykoliv se potkáme, snaží se mne chytit za ruku a líbezně na mne vzhlíží, až mi je to někdy divné.
Vedra. Neskutečná městská vedra. A v tom ještě fungovat, jezdit v autě bez (klimatizace) a dávat pozor na ostatní, jestli v tom vedru ještě vnímají okolí. Kupodivu ale, snáším ta vedra statečně. Jen omezuji pobyt na sluníčku. Funguji v terénu od 7 do 12, pak se stahuji do chladného kanclu. A zase jsem objevil CocaColu. Coca-Cola je pro mne totiž (už od mládí) synonymem uhašení žízně. Vím, je v ní cukr, ale když takhle brázdím rozpálené město a začínám mít pocit únavy, žízně, suchých rtů a lepivo v ústech, nelením a klidně udělám objížďku k nejbližší čerpací stanici, koupím vychlazenou colu a všechnu tu únavu, lepkavost a žíznivost spláchnu. A nechám si šumivými bublinkami vyčistit ústa, hrtan a všechno dole. Jo a musí to být Coca-Cola orig. Žádná Pepsi, Arocola, Afrocola, RC cola nebo Kofola tohle se mnou neumí (mmch. podle jednoho příběhu ze Čtyřlístku Kofolu vymyslej ve středověku jistý KOnrád FOusek z LAnškrounu).
Krom Coly jsem se ve mě probudila vášeň k čisté pramenité vodě. Z kohoutku, samo. Nikdy dřív jsem si neuvědomoval tak intenzivně, jak voda umí chutnat, jak umí být i sladká, hladká a něžná.
Koupil jsem si nové kraťasy. Děsně si užívám vzdušnost a praktičnost. Nosím je pořád a neustále. Jsou krásné modrobílé s nápisem Blue jeans. Až jedna prodavačka v masně, s kterou se víceméně znám a vedeme k radosti okolí rozverné debaty, mi najednou říká..a proč pobíháte venku jen v trenkách? V jakých trenkách povídám. Ona, no to co máte, jsou trenky, ty si koupil manžel taky, jsou trenky...krám se rozesmál a já s nimi. Ovšem když jsem posléze šel kolem toho krámku, kde jsem ty kraťasy koupil a měli ještě některé na věšáku, jsem na ceduli četl...trenkýýýý, levněěě...
Najednou jsem přestal řešit lidi. A ač se mnou politika nehýbe, ten nezájem, ta nepotřeba řešit mezilidské vztahy, to vše se spustilo se summitem v Ankaře, kdy jsem si uvědomil, že sice je plno dobrých lidí, možná víc, než tuším, ale těch blbů je něúrekom a místo trápení se s lidskou povahou si už jenom dávám pozor, s kým se chci bavit a s kým ne.
Dnes jsem vedl velmi vtipný rozhovor s jednou prodejkyní plovoucích podlah. Prodejna se nachází v Záběhlicích, což bylo pro ten hovor spouštěčem. A tak tam do té prodejny natancuji a snažím se to urychlit, bo se poledne a vedro blíží. Z kanclu přišla paní (nemám ten výraz rád, ale pro prvních 10 sekund to pro mne paní byla). Byla v krásných letních šatech s velkým výstřihem a s velkými naditými ňadry. Překvapilo mne, jak se ta paní nese, jak je radostná v těch letních šatech a jak jasně dává najevo, to jsem já, tak mi je fajn, tak mlčte. Všimla si toho, že jsem se na 0,003 sec zarazil a zřejmě si myslela, že mne zaujala ta ňadra (nezaujala, nemám rád velká poprsí). Ukázal jsem jí dodák, co mám odvézt, otočila se k PC a začla něco ťukat. Já mezitím nanosil balíky na auto a když jsem se vracel, tak se ptám. jestli něco dostanu (mysleje fakturu etc). Ona na to, no určitě něco dostanete, jen počkejte. A já na to, že ten pocit už mám tenhle pocit asi 40 let, že jí dostanu. A ona že od ní určitě ne, i když je holka zlobivá, opáčila s úsměvem. A já na to, taky jste "holka ze Záběhlic". A ona...jé, tuhle písničku já děsně ráda, i ten film. Vstává od PC a ptá se..fakturu stačí mailem, nebo jí chcete do ruky. A já na to...do ruky ne, na to je teď už moc vedro, pošlete ji mailem. A oba jsem se rozesmáli, až jsme se málem za břicha popadali (každý za to své, samo).
Když jsem pak o tom cestou na základnu přemýšlel, mám tyhle situace děsně rád, když potkám někoho, kdo je podobného ražení a i když dojde k jakýmsi menším nejistotám, řeší se to neosobně a s humorem. Zvedlo mi to náladu.
V autě mi zase něco haraší a tak mne čeká další inspekce v servisu. Ptám se já: proč lidi dělají něco, o čem přesně nevědí, jestli to umí. Přesněji - proč se tím živí, do prďous!
A koncem měsíce mne přepadla touha spojená s potřebou dona Quijota. vzít svou lásku v trávě mezi kopretinami na rameno, sjednotit dýchání a pak nechat přejít její chmury přes má ramena do trávy, země, hlíny, pod kořeny stromů, aby se rozložily na kationty, došly proměnou a zase vyrostly jako tráva nebo spíš vlastně bodláky.
Měsíc, v kterém jsme se kvůli vedru nedostali k tomu,
co jsme kvůli mrazu nestihli v zimě.
Červen
Měsíc intenzívnější práce. Nějak se nám to tady rozproudilo a zjišťujeme, že "lítáme" v několika projektech najednou. Osobně jsem se začínal předbíhat a tím pádem jsem se dopouštěl i chyb. Jedno z ponaučení, které jsem si tento měsíc oprášil, patří mezi ty otřepané. Jestli chceš něco nechat udělat pořádně (myšleno podle svých představ), udělej to sám. Jiné otřepané, a sice, že kamarádi zůstali u Stalingradu a teď už mám jenom známé, mi vytanulo na mysli, když jsem prováděl kontroly provedené práce. Jakmile si totiž člověk pustí podřízené k tělu, tak ti získají pocit, že můžou leccos snadněji očůrat. A tak jsem zase jednou spadl do fáze, kdy říkám NE a nezdržuji se vysvětlováním.
Taky jsem se vrátil k tématu "Lepší vyzkoušet než studovat". Zakoupil jsem velký přenosný 120 Wattový solární panel. Je to takový tenký kufr, co se rozkládá, vystaví se slunečním paprskům a dle technických specifikací má dodávat až 7 Ampér proudu (ano, počtáři teď asi žasnou, ale podle výrobce 7,5 x13,6 = 120) . Ááááási! Nelenil jsem, vyrazil s panelem a jedním 61 Ah aku do terénu, vystavil slunci a - pouhé 3 Ampéry. No byl to prvotní test, teď, když byla ta vedra. Budu se tomu ještě věnovat - ale moje nastavení, že když něco není "Plug and play", tak je to divné, se nemění. Zanechalo to ve mně lehké podezření, že jsem nalétl.
Jiné naběhnutí na vidle mám v plánu příští týden. Objevil jsem "tichý" benzínový generátor střídavého proudu s výkonem kolem 800 Wattů. Koupím, otestuji a - pravděpodobně i vrátím. Uvidím.
Slunečnice, co mi rostly na parapetu na okně, napadly mšice nebo tomu podobná havěť. Než jsem stačil slunečnice ošetřit, vzaly jim ty mrchy "mízu" a začly chřadnout (slunečnice). Je to škod, všichni z ulice je obdivovali, byly krááásně žluté a svítily do okolí. Musel jsem je odřezat a vyhodit. Nicméně pár semínek jsem zachránil a zkusím je nechat ještě vyklíčit. Taky jsem po cestě sebral odkvetlé paličky vlčího máku. Tak ty zkusím také.
V pondělí na svátek jedu na výlet do Jiříkova. Pravda, jedu tam i pracovně, i když je volno, ale udělám si zase jednou firmou placený výlet. A co víc, příští týden jsem ve firmě úplně sám, všichni jsou už v "meksiku" :o). Počasí se umoudřilo, nejsou taková vedra. Minule jsme tu měli 40 stupňů a já na parapetu dokonce 60 - je na západ.
Červenec je fajn, myslím, že se plno problémů vyřeší. Tak do něj, do léta a do života!
A month of half-finished things.
That's progress, she wrote.
Květen
Měsíc práce. Začal jsem dělat od sedmi a vstávám kolem půl šesté. A končím někdy ve tři, někdy i v půl páté. Zkraje jsem si myslel, že to je jen přechodně,ale trvalo to celý měsíc a za následek to má jen a pouze to, že chodím brzo spát. Vlastně pouhý jeden benefit toho počínání.
Věnuji se šířeji AI a nestačím se divit, kde všude může mít nasazení. Zkouším a bádám a při tom mi dochází, že umělá inteligence bude zřejmě podobná průmyslové revoluci z 18 a 19. století. Mám pocit, že obrátí svět naruby, že se zase najdou lidé, kteří budou chtít kladivy rozmlátit stroje, že plno nepružných duší skončí kdesi na okraji lidstva, že se věci přestanou dělat a začnou se dělat jiné, do dnešní doby nemyslitelné. Ai budí emoce, budí vztek, budí nadšení, ale zatím se jí nebojíme. Ne snad proto, že bychom byli nebojsy. Mám obavy, že je to z nevědomosti.
Stále bádám nad tím, jestli jsme si schopni uvědomit tu šíři a mnohovrstevnatost, kterou působíme na okolí dík našim manýrům. A stále bádám, jestli naše manýry jsou jen manýry, nebo jsou vypálením do duše. Nebo prostě jenom stárnu a všímám si věcí, které jiní nechávají stranou. Stále s tímhle bojuji se svými známými a bližními, když je potkávám a zapředu s nimi hovory. Jako by ty hovory nebyly o sdílení názorů, jen jejich deklamace. Bez čekání na reakci.
Udělal jsem si radost. Jednak jsem si koupil minizesilovač k PC a pak z Číny barevnou hudbu. Ta se mi sice líbí, ale pořád to není to, co od svých sedmnácti let hledám. Sice vím, jak na to, i línej bych nebyl, ale jsem v tomhle oboru (fourierova analýza kmitočtů) naprostá nula. A tak jsem to prostě obešel čínským výrobkem, který má sice asi dvěstě přednastavení blikání a reakcí na hudbu, zasahovat se ale do toho moc nedá. Jsem opět potupen a to vlastní silou. Jako vždycky.
A ještě jedna věc se mnou cloumá. Vypěstoval jsem si na okně asi šest vysokých slunečnic, jednu polní kytku, kterou nedokážu zatím identifikovat a rozhodl se, že nejpozději příští rok si na okně vypěstuji vlčí mák a modrou čekanku.
A month of flowers
and musical colors
Duben
Tenhle měsíc bych nazval měsícem hardware.
Investoval jsem do auta a ještě nějaké opravy a úpravy a výměny mne čekají. Jenže zrovna tuhle činnost kolem auta už neprožívám tak, jak dřív. Stala se z toho nutnost, Hobby to už není dávno.
Ale kvůli PC nehodě zkraje roku, kdy mi zpuchřely dráty na chladiči procesoru a ty vyzkratovaly napájení, jsem byl jenom na noťasu. A noťas jaksi nemusím. Učinil jsem rázné rozhodnutí, že starý PC (12 let) oželím, počkám a koupím něco o 12 generací novějšího.
Pak jsem ale objevil obchod s repasovanými PC za opravdu neskutečně nízké ceny. Koupil jsem tedy jeden zánovní za pár šupů a postavil si server na IP kamery. Hned nato jsem koupil podobný stolní, abych nemusel na tom noťasu. Musím říct, že to ale bylo - i oproti starému PC - spíš pokoření.
A tak jsem si sestavil ve virtuálním obchodě svůj dream PC (dream s ohledem na budget). A nakonec ho i koupil. Jsem hardwarově ukojen.
V práci máme děsnej fofr a BB na mne přesunul část zodpovědností (tak nějak pomalu a plíživě, stylem pomalu vařené žáby), takže chodívávám domů ne ve tři, většinou kolem čtvrté nebo páté a to nastupuji leckdy v šest. Teď hledám já plíživou metodu, jak z toho vycouvat. Přestal jsem se bránit a přijal některé manýry kolegů. Radost z toho nemám, ale mám víc peněz. Je to hnus.
Moje největší závada na mysli je kouření. Už si s tím lezu na nervy, sípu, nedodejchám a neustále se přesvědčuji v hlavě. Pak ale přijde chvilka odpočinku, nebo nějakej mind stress a je to. Navíc, objevil jsem pražírnu kávy, kde se dá kvalitní káva pořídit daleko levněji, než jak tomu je jinde. Tak mám dvě neřesti. Tuhle jsem si dokoupil čajíčky, ale když stojím v kuchyni u linky, kde vedle sebe stojí varná konvice a kávovar - většinou používám varnou konvici k dolévání vody do kávovaru, děs.
Dnes je ve městě opravdu první letní den, má být až kolem 28° a tak je jasný, že teplo je tady a sním i volné dny. Moje úpravy auta nejsou jen tak z nutnosti.
Poprvé jsem seřval kolegy na plnou ústa, jednomu jsem pohrozil, že ho vyhodím a dám na blacklist. Překvapil jsem se a po dobré úvaze posléze jsem si řekl, že jsem byl v právu. Což mne oslím můstkem přivádí k mé jedné bolestivé záležitosti. Moje věrná duše a přítelkyně mne vymetla ze svého života s takovou rychlostí a grácií, že jsem ji za to musel ještě pochválit. Ale upřímně dodnes nevím, co bylo tím pravým důvodem. Jestli já, nebo ona sama. To se asi nedovím. Ledaže bych tam o svátcích dojel a přeptal se naživo. :o))
Ne, tak ponižovat nás oba nebudu.
Asi budu mít nové služební vozidlo a vůbec z toho nemám radost. Skoro šest metrů dlouhé, nepoškrábané a neobouchané. Chjo. A navíc, musím sehnat novou koupelnovou kachničku, natáhnout kabely na střechu, aby svítila. Jako to mám teď.
Květen uběhne jako nic, jsou svátky a volna.
A hardware-satisfied month
with some uncertainties.
Březen
Za kamna vlezem, se říká. No, já spíš zpoza těch kamen vykouk, myslím pracovně a už zase lítám po lidech, stavbách, střechách a pořád tady fučí studený vítr a je mi zima.
Pracovně jsme se tedy rozjeli a otevřeli hned několik projektů, chybí nám lidi, kteří by chtěli pracovat tak, jak my si představujeme (a nemyslím hodně a zadarmo - v tomhle je naše firma víc než férová). Mimochodem, neustále mne udivuje, jakou (ne)míru rozlišovací schopnosti lidé mívají. Zedník obkladač, který dokáže vystřihnou pravoúhlou dlažbu nebo obklady v místnosti, která je de facto šišoid, si po té, co místnost vymaloval nevšimne, že má na zdech šmouhy. Pravidelně a vždycky to právě s ním řeším. Už roky. Nejhorší na tom je, že ani u sebe doma není schopen podobné drobnosti vidět. Halt zedník. Na druhou stranu zase máme kolegu všech schopností, kterého uvedeme do starého bytu a se slovy"pico bello na klíč" ho opustíme. On se pak hlásí jen o materiál a když je hotovo - byt jak kytka. Takže to jde. Lidé mne neustále překvapují.
Lidé mne i otravují. Jako jeden můj kolega taxikář, co nám sem tam prodává svoje ruce na špinavou práci, jako je vyklízení sklepů nebo nošení težkých břemen. (Ten s tím Barrandem, co si myslel, že je to něco jako Dlabačov). Tak ten, díky tomu, co mu občas vyprávím a díky tomu, že jsem starší a díky tomu, že mu do očí neříkám, že je hlupák, se mne občas fakt na něco zeptá. Na něco, co vidí a nerozumí tomu. Už jen ten posun, že si uvědomí, že něčemu nerozumí a ten skok k tomu se zeptat - to mne mile překvapuje, zejména proto, že si myslím, že je to moje zásluha. :o) A lidem nerozumím. Že třeba nerozumím politikům nebo sousedům, to mi neva, to chápu, jsou blázni. Ale že nerozumím lidem, o kterých jsem si myslel, že jim sem tam rozumím, to mne děsí.
A ač je venku teď pod mrakem a je několik dní opravdu chladno, všechno venku pučí a kvete a já jsem z toho zase hin. Jako každý rok. Všude kolem zlatý déšť, ze země lezou narcisky a někdy dokonce lupeny tulipánů. Ještě pár dní a bude to fakt vodvaz. Moje přesazené kytičky, zdá se, se chytly. A dokonce, jestli jsem nepopletl květináčky, se mi klube na svět len, který jsem zkusmo vysadil. No buď je to len, nebo ječmen, ale protože to má už náznak lístků, bude to ten len. No a slunečnice jedou jak o život a i květináček s trávou už jsem jednou zastřihl.
Zjistil jsem včera při sprše, že jsem nějak zloustnul, mám břicho. Kdysi zamlada jsme v hospodě dělali závody ohebnosti. To jsme si stoupli na židli a předklonili se. Kdo prsty dosáhl pod sedátko, změřilo se, kolik cm a vyhrál ten, co měl víc cm. Tak jsem to zkusil teď taky a vyšlo mi asi mínus 20 :o)). I záda mám neohebná - myslím do stran a vůbec jsem zatuhlej. Což mne udivuje, protože v práci fakt lítám sem tam, občas i něco nosím a večer bývam na kaši. Halt mi už není 59 :o)).
K velikonocům mi byla udělána radost. Tuhle mi totiž shořel můj PC/moje přes deset let stará i7 pýcha. Tak mi došlo, že budu potřebovat nový. A tak jsem se ponořil do studia, co se tak dneska všechno vyrábí a prodává a jak se s tím narábá... no pochopil jsem, že v tomle oboru jsem notně "na vnějším okraji mísy". Tak jsem se zas učil a nabíral znalosti a výsledkem bylo cosi, PC sestava, která byla cenově "úplně mimo mísu". Ale že jsem mistr kompromisu, že?, řešení jsem našel. Sestoupil jsem dva kroky níže a ejhle, něco přijatelného bylo na světě. Ale stále mimo můj budget. A v tom zaskočil můj BB, koukl mi přes rameno a řekl - hm, tohle koupíme na firmu, abys měl doma konečně PC (a mohl doma pracovat pro firmu - jasně, žejo) ..a bylo. Tak si přes velikonoce budu hrát. Jupí.
Až se oteplí, čeká mne jinej disater. Úklid auta. Bože jak je to auto rozvrtaný, zabordelený a nehezký. Tentokrát to bude zgruntu. Vytahám všechny nepotřebný krámy, vyčistím potahy, vypucuju okna a namontuji nové roletky do oken. Namontuju palubní kameru, u které se mi loni v lédě kvůli vedru rozpadla přísavka. Možná namontuji i druhou. A taky přidám nová svítíčka. Vlastně, na to se taky už těším.
Ale asi největší údálostí v mém bytí je konzolidace vztahu s mým starším synem. Našel si ke mně cestu. Vlastně my oba. Hojně si teď sdělujeme osobní věci, stále tedy přes síť, ale už to je pokrok. Je už sice trošku poblblý cizinou, má komické obraty, ALE - češtinu válí gramaticky dobře, když přihlédnu k tomu, že nemá možnosti ji používat. Na to jsem za něj pyšnej. A má po roce práci a má z toho evidentně úlevu. Radost možná dojde.
almost satisfied month
with unfulfilled desires
Únor
mi do života přinesl hned několik pěkných událostí. Jednak to byla dlouho odsouvaná oprava vozu, ke které se posléze přidalo několik dalších závad, takže nakonec výsledná částka mi podsekla nožky. K tomu ještě odečet vody, stočného a energií...prostě I love february.
A zase je tu ten čas předjaří, kdy se cítívávám radostněji, rozletněji, nadšeněji. Jen po těch zkušenostech z dřívějška jsem ponaučenější
a tak ty křidélka roztahuji pomaleji, obezřetněji a ne bezhlavě.
Taky mi došlo, že mi dlouho trvá, než mi něco dojde. Je to doběh té lednové úvahy o tom, kam patřím, s kým se stýkám, s kým komunikuji.
Zkrátka - poslal jsem v práci pár lidí na jejich místo (když jsem zařval: na místo!) a ono to to s jistou dávkou asertivity, sebejistoty a pohrdáním funguje.
Naučil jsem se nové slovo. Helikální. Zní to cimrmanovsky, je to však z oboru stavebnictví a vskutku,
když se člověk do toho ponoří a zastuduje, je to cimrmanovský manýr. Jde totiž o to, že když je ve zdi prasklina,
existuje technika sešívání zdi (velmi podobné kancelářské sešívačce). A protože ta spona, ten drát, ta kramle, která drží oba konce zdi,
je z drátu, který je kroucený, je ve tvaru šroubovice (eng. helical), tak je to prostě helikální.
A tak sedí dva inženýři v kanclu, řeší prasklinu ve zdi a jeden říká: pane kolego inženýre, tady musíme nasadit techniku helikálního sešívání.
Když jsem o tom slyšel poprvé, napadlo mne ještě slovo superextraunikátní.
Prostě slovíčko, které má nám neznalým ukázat, jak důležitá je vysoká škola.
Taky jsem vstoupil do seniorského věku.
Jediný rozdíl mezi tím předseniorským je ve slovníku, ve slovní zásobě.
Slova typu "někdy" se už začínají nahrazovat slovy"kdy přesně teda?".
month of payments
Leden
Vlastně jsem si k tomu, čím jsem se tento měsíc zabýval, nemohl přát lepší počasí. Minimum sluníčka, většinou pod mrakem, sem tam inverze a mlhy.
Ponořil jsem se víc do práce, myslím do toho, co mne živí. Přibral jsem si ještě dva projekty navíc a trávil čas koordinacemi, popojížďkami po městě, přemlouváním zaměstnanců a zákazníků. Že to ve firmě drnčí bylo poznat i podle toho, že jsme se s BB potkávali v kanceláři jen za tmy, jen ráno a pak až pozdě odpoledne. Změnil jsem i svůj přístup k těm všem kolem mne v práci. Dobývám si tak zpět pozice, autoritu a respekt. Což má dopad na pracovní konzultace, neboť na otázky "proč" už nemusím podávat sáhodlouhé vysvětlovaní, stačí jen odpovídat: "protože jsem to řekl". Ano, vrátil jsem se opět k osvědčenému principu "cukru a biče". Funguje to nejoptimálněji, i když mne to mrzí.
V souvislosti s prací mi došlo, co je jedna z věcí, co mne baví. Nenaplňuje, ale baví. Cestovat z A do B. Pravda, sice ještě nevím, co je to za podivnej nátisk, ale spíš než cíl mne zajímá ta cesta. A zárověň se o to A nebo B moc neotírat. Dát si tam kafe a zase hurá do C. I když už na to asi fyzicky nemám, umím si představit cestu kolem světa. Autem, samozřejmě. Se spalovacím motorem, jak jinak.
Setkal jsem se s člověkem z mého minulého života. Bylo to podivné a objevné. Hned zkraje jsem se choval neurvale a kriticky, což mne pak nemrzelo. Strávil jsem s ním jeden, dva dny a pak, když jsem o tom přemýšlel, že, i když té duši pomohlo, že se nestýkáme, nepomohlo jí to natolik, aby se ta duše posunula. Jsem rád, za nás oba, že spolu netrávíme čas. I přes možné benefity by to byl stejně disaster.
V tom ponurém měsíci jsem i mimoděk zkoumal, jak lidé působí na mne. Nejprve mne vyděsilo, že všechny, kolem mé bubliny kolemjdoucí, podezřívám z toho, že všechno, co mi říkají, co mi sdělují a dávají najevo, není věcné, ale jejich podprahovým vědomím nebo mou přítomnosti zmanipulované. No nakonec mi došlo, že je to vlastně přirozené, že tak jako tak si každý a kdekoliv je to možné přihřívá svou polívčičku. Což mne utvrdilo v mé snaze (bože, proč jsem s tím kdysi přestal?) nepouštět si nikoho k tělu.
Taky jsem po letech konverzoval se svým starším synem a bylo to také objevné a nevím ještě, jestli i osvěžující. Ačkoliv to byla konverza jen přes WA, vycítil jsem, že ne všechno běží tak, jak jsem si myslel, ne tak, jak si myslel on, že by mělo. Přemyšlím, že se zase trochu zapojím do jeho - vlastně nevím čeho, ale mám pocit, že bych měl.
Zažil jsem něco, o čem nevím, co si myslet. Poslal jsem jedny naše firemní ruce (dělníka bez jakékoliv kvalifikace) vyčistit balkon od holubích exkrementů. Ta práce vznikla jaksi mimochodem, jako přání jednoho obyvatele domu, kde jsme jako firma dělali úplně něco jiného. Jen se prostě zeptali a já na to, za patřičnou platbu bokem, kývl. Poslal jsem tam tedy ty ruce a pak inkasoval sumu, která představovala víc, než denní mzdu rukou. Ty dostaly standard, bo se tam stejně jen tak poflakovaly. Chvíli jsem přemýšlel, že bych se podělil, ale pak jsem si uvědomil, kdo jsem já a kdo jsou ony. Zní to dost naivně, co tu píšu, protože se to takhle dělá všuce...Ty makáš, já inkasuju. A nepodělil se.
A kupodivu mi to cvrnklo do nosu:
month of definitions
↑ Start ↑
2026
Znovu a lépe, bych prosil.