Guten Tag/Hello - All we have is now

Mám kolegu v práci, kterému některé věci závidím. Asi ponejvíce to, že byl v Americe - té jižní. Procestoval jí odshora dolů, styl vandr. Kua, jak já mu tohle závidím. A že se domluví anglicky. Angličtina je pro mne zajímavý fenomén. Jsem línej se jí učit z knihy. Jsem línej se jít někam učit. Co je zajímavé, dost čtu anglického textu a dost rozumím, alespoň tolik, abych se podle toho zařídil, zjistil, využil ke svým potřebám. Ale když mám kváknout - no way. To se to ve mne zarazí, zašprajcne, nedůvěra v sebe stoupne asi o 300% a vypadám jak blbeček. Jediný, co ze sebe dostanu a co jsem si ověřil, že říkám lépe než rodilý mluvčí - sory, aj dont spík ingliš. A říkám to tak plynně a dobře, že když to na nějakýho anglána vyhrknu, rázem mi odpoví..What? You speak very good English. To už se ale jako Japonec pozadu s úklony vytrácím. No prostě přes tohle prizma mé nedokonalosti kolegovi závidím, že se v anglosaském prostředí pohybuje lehce a bez obav. A můj pocit nedostatečnosti tím roste. I když ...

Měli jsem loni zakázku v jedné vile v centru města, jejíž dědičkou byla obtloustlá a nevzhledná žena mladšího věku, která po domě, i když jsme tam pracovali, chodila v ušmudlaném a vytahaném froté županu. Oplývala fistulí a tak jsem se vyhýbali jakémukoliv rozhovoru. Tahle ženština, u které se později ukázalo, že má vytříbený, velmi vytříbený vkus, oplývala ještě velmi hubeným, vždy upraveným, s vázankou a košilí, manželem. Jak tyhle dva k sobě došli, mi nebylo jasné, později jsem začal manžela podezřívat ze zlatokopectví. Neboť to byl pobalťan (snad Lotyšec) a neuměl česky a pracoval jen na PC. Pokoušel se s námi mluvit, když jeho žena měla předporodní bolesti a my zrovna potřebovali něco rozhodnut (ano, ta ženština byla nejenom děsně obézní, ale i těhotná). Pokoušel se mluvit česky, ale pak radši přecházel do angličtiny. Což měl s námi smolíka.

Jednou, když už nejasností bylo mnógo, jsem zavolal kolegovi, aby přijel a vzal s sebou angličtinu. Aby nám zlatokop mohl sdělit, co vlastně chce. Chtěl totiž něco, co nešlo; tedy šlo, ale brzo by se to zhroutilo. Kolega dorazil a hned se nás vyptával, vo co že gou. Pak se otočil na Lotyše a velmi, velmi lámanou angličtinou mu začal říkat něco jako: Ju sí, tet is very smól, the part is big. Problem. Ju nou? No nevěřil jsem vlastním uším. Myslel jsem, že kolega použije několik rozvitých souvětí, něco ve stylu..No, víte pane, tenhle díl tam nenapasujeme, ta pozice, kam ji chcete, je o dost menší. Sice bychom to tam kladivem narvali, ale mohli bychom plno věcí poničit, víte? Tak jestli to tak chcete, kolegové to tak udělají, ale pak ztrácíte záruku.

A najednou se váha, kde na jedné straně byla moje deprivace z mé anglické nedostatečnosti a na straně druhé anglický respekt ke kolegovi, tak nějak uvedla do rovnováhy. Zase jsem si totiž maloval něco, co tak ve skutečnosti nebylo. Zvlášť ta jihoamerická sekce :o).

Letos provádím stavební dohled v jednom městském domě a jedna z těch méně zábavných částí byla v tom, že jsem musel obejít některé partaje a obeznámit je s okolnostmi úprav. Byl to vlastně zážitek. Co byt, to jiný odér, to jiný stav naklizenosti a jiný stav mysli. Dost poučné a když jsem večer přišel domů, uklidil jsem a vyvětral. Jen jeden byt byl naprosto vyleštěnej, uklizenej, nikde nic neleželo, všechno uklizeno a vůně květin se prolínala všemi pokoji. Automaticky jsem se zul a říkal jsem si, jako by tu Němci bydleli..:o) Vyhrnuly se na mne dvě dámy, matka s dcerou kolem pětadvaceti a lámanou češtinou se ptaly, o co půjde. Tak jsem jim to pomalu a zřetelně, co mi moje rodná řeč dovolila, vysvětlil. Matka něco nepochopila a tak se dcery doptala. Německy..:o)) No okamžitě jsem přešel na mou skvělou němčinu a dámy viditelně pookřály, doslova se zatetelily štěstím. Že nedojde k nedorozumění a že všechno bude jasné. Ještě chvíli jsme povídali a já měl ale tááák skvělej pocit, že se nalézám na mnou známé půdě. Ten pocit nebyl nepodobný pocitu doma. Až jsem se zastyděl. Rozloučil jsem se a pádil domů.

Pár dní na to jsem měl hotový rozpis prací a pořadník, kde a v kolik hodin se bude pracovat. Obvolal jsem většinu, oznámil čas a datum. Jen těm dvěma německy mluvícím Estonkám (fakt to byly Estonky) jsem se nedovolal. Jsem si řekl, zkusím později.

Během dne jsem řešil jiné průšvihy a ladil další dny a další práce. Z bossovské kanceláře za mnou dorazil anglický kolega a něco se chtěl zeptat, když v tom najednou zadrnčel můj telefon. Klidně to nejdřív vezmi, počkám, děl kolega. Na drátě byla mladší z Estonek. Ptala se, jestli jsem volal. Odpověděl jsem, že ano, že jsem jim začátek prací posunul na desátou dopoledne (místo v sedm) a že tedy klidně mohou déle pospávat, ale že by bylo dobré, aby i přesto byly dřívěji ve střehu. A že se nemusí obávat, že já tam od sedmi budu a případné problémy vyřešíme. Ona na to..jé, to je skvělé, to nám pomůže, maminka nemůže tak brzo, skvěle, mnohokrát Vám děkuji. To ale nemáte vůbec zač, ta možnost posunutí tu byla a rád jsem Vám vyhověl. Tak se mějte a krásný den Vám přeji.

Celá tahle konverzace probíhala nahlas a v němčině a shodou okolností tak plynně a s dolnosaským dialektem, že i já jsem byl překvapen dokonalostí. Kolega stál na de mnou a když jsem se ze židle na něj otočil, chvíli ještě zíral a pak z něj vypadlo..to bylo z té Korunní (ulice)? Já na to..yes, sir, to ta mladá krásná Estonka..cos chtěl? Jo, co jsem chtěl, odpověděl, ale hned naskočil a řešili jsme.

A mně pak došlo, že se někdy necháváme ovládat bludy, že si někdy říkáme, že nejsme skvělí v tom či onom. Ale latentně jsme skvělí v úplně něčem jiném. Jistě, chtěli bychom, ale nemůžeme umět všechno a netřeba se kvůli tomu trápit. Bych řek.